Kamené žebroví, sevřené v lomených obloucích a vysokých klenbách, v sobě skrývá odpověď na záhadu současného stavitelství. Zatímco mnoho dnešních budov čeká demolice už po krátké době provozu, středověké kostely zůstávají stát, protože byly pojaty jako dlouhodobé konstrukční experimenty v extrémně zpomaleném čase.
Středověcí stavitelé pracovali s tlakem jako hlavním konstrukčním omezením. Kámen výborně snáší tlak, ale špatně tah, takže při navrhování pečlivě tvarovali cesty přenosu zatížení tak, aby síly tlačily, nikoli tahaly. Opěrné oblouky převádějí vodorovný tah od kleneb do země a mění boční tlak na svislé namáhání v tlaku. Masivní pilíře, silné zdi a složité žebrové klenby vytvářejí souvislý nosný rám, a to i bez oceli. Výsledkem je konstrukční redundance: když některý prvek popraská, navazující zdivo stále dokáže přenášet zatížení a nerozjede se okamžitá řetězová porucha.
Využívali také jednoduchou, ale účinnou zpětnou vazbu. Stavby rostly po etapách, často s dlouhými přestávkami. Během nich se konstrukce mohla sedat, jemně praskat a plíživě deformovat tak, aby se včas ukázala slabá místa dřív, než se přidala další výška. Místo riskantního jednorázového dokončení se tím tiše zvládala stavební „entropie“. Vápenná malta, která tuhne pomalu díky karbonataci, dovolovala spárám nepatrně se přizpůsobit a přerozdělovat napětí. Pravidelné prohlídky, opravy a částečné přestavby byly přirozenou součástí životního cyklu stavby, nikoli známkou selhání. Moderní projekty, tlačené rychlostí výstavby a obratem kapitálu, často šetří na trvanlivosti, přeceňují odolnost materiálů proti únavě a navrhují budovy na krátkou ekonomickou životnost. Středověké kostely byly od počátku zamýšleny jako stavby „na věčnost“ – a jejich geometrie tento cyklus uzavírá dodnes.
