Noční moře může na pohled připomínat vyleštěný kámen, zatímco pod hladinou se chová jako obrovská ozvěnová síň. Tenhle rozpor vzniká proto, že světlo a zvuk se ve slané vodě řídí úplně jinými pravidly a vlny, které vidíme očima, ukazují jen malý kousek skutečného dění.
Klidná hladina hlavně odráží chování gravitačních vln a větru. Tiché počasí, slabé proudy a malá povrchová napětí dovolí „kůži“ moře uklidnit se do pomalých vlněk, které rychle rozptýlí energii. Tahle viditelná vrstva je jen tenká hranice, kde se rozptyluje hybnost a světlo, takže pohyb může na povrchu zmizet, i když vodní sloupec pod ní dál přenáší mechanickou energii ve formě tlakových změn.
Šíření zvuku se řídí jinou architekturou, kde hraje hlavní roli akustická impedance, profil rychlosti zvuku a lom vln. Jak se s hloubkou mění teplota a tlak, rychlost zvuku nejdřív klesá a pak zase roste, takže uprostřed vodního sloupce vzniká minimum. Tato struktura, známá jako zvukovodová vrstva, ohýbá akustické vlny zpět k hloubce s nejnižší rychlostí zvuku, podobně jako optické vlákno vede světlo pomocí úplného odrazu. Nízkofrekvenční volání do této vrstvy „zapadne“ a může se šířit s malými ztrátami energie napříč celými oceánskými pánvemi.
Mořští savci tuhle fyzikální infrastrukturu využívají naplno. Velké velryby vydávají hluboké, nízkofrekvenční zvuky s dlouhou vlnovou délkou, které se méně rozptylují na nerovnostech dna a na částečkách ve vodě, takže méně slábnou. Tyto signály se napojí na zvukovodovou vrstvu a „vezou se“ na ní na ohromné vzdálenosti, což umožňuje komunikaci a orientaci daleko za hranicí viditelnosti. Zároveň ale vyšší frekvence cvaknutí a prasknutí, které slouží k echolokaci, rychleji mizí, takže detailní vnímání okolí zůstává omezené na blízké okolí, i když hladina nad tím vším pod hvězdami působí téměř nedotčeně.
