První sousto krémového čokoládového dortu rozsvítí odměnové okruhy v mozku dávno předtím, než tělo stihne zaregistrovat sytost. Smyslové neurony během pár vteřin reagují na cukr a tuk a spustí prudký výlev dopaminu v mezolimbickém systému. Tenhle rychlý chemický „bonus“ je nastavený na bleskové učení, ne na přesné hlídání energetické rovnováhy, takže vlna slasti přichází úplně odděleně od skutečné informace o tom, jak na tom tělo výživově je.
Sytost naopak běží přes pomalejší hormonální a mechanické zpětné vazby. Signály leptinu, ghrelinu a peptidu YY spolu s roztažením žaludku putují do hypotalamu v průběhu mnoha minut a ladí chuť k jídlu podle základního metabolismu. Extrémně lákavé dezerty tenhle časový skluz zneužívají: jejich vysoká glykemická nálož a emulgované tuky se dají jíst rychle a snadno, takže předběhnou osu střevo–mozek, která by za normálních okolností příjem zastavila.
Výsledkem je takzvaný hedonický hlad, kdy posilovací učení přetlačí homeostatickou kontrolu. Mozek si k chuti a textuře dortu uloží silnou odměnovou chybu předpovědi, zatímco slabé signály sytosti nedokážou celý okruh uzavřít. Paměťové systémy si zapamatují intenzivní slast, ale ne stejně silný pocit nasycení, takže při dalším rozhodování automaticky sahám po dalším kousku, i když mám energetických zásob už víc než dost.
