Ostrov, jehož tvář dříve formovaly výbušné erupce a tření litosférických desek, dnes nabízí vodu tak čistou, že potápěči hlásí viditelnost blížící se třiceti metrům. Síly, které kdysi roztrhly zemskou kůru, zároveň vytvořily základ pro pánev, jež se na okraji severního Atlantiku chová jako rozlehlý, tichý bazén.
Klíčem je stavba pobřeží. Vrstvy čedičové lávy a rozlámaných sopečných hornin vytvořily porézní, vysoce propustné pobřeží. Místo aby do moře stékala zakalená voda, funguje toto skalní podloží jako obří filtrační systém, který vede podzemní vodu sítí puklin a dutin. Protože je zde minimum povrchových toků a jemně zrnitých usazenin, téměř nic nezakalí vodní sloupec. Nízký přísun živin udržuje množství mikroskopických řas na uzdě a omezuje organické částice, které by jinak rozptylovaly světlo.
Ve větší vzdálenosti od břehu tlumí souhra slabých místních proudů a ochranného pásma ponořených lávových hřbetů energii vln, takže se ze dna zvedá méně písku a bahna. Studená, hustá mořská voda posiluje vrstevnaté uspořádání vodního sloupce a zpomaluje víření, což dále stabilizuje optické vlastnosti svrchní vrstvy. V tomto jedinečném setkání vyvřelé geologie, vodního režimu a pobřežní cirkulace se krajina zrozená v násilí proměnila v jedno z nejprůzračnějších mořských oken Evropy.
