To, co si voda může „pamatovat“, neurčují lidské emoce, ale její vlastní fyzikální zákony. Proslulé tvrzení Masarua Emota, že myšlenky zanechávají ve vodě trvalé otisky, nemá oporu ani v termodynamice, ani ve spektroskopii. Fyzikální chemie ale odhaluje tišší a podivnější skutečnost: voda se opravdu chová jako médium pro informaci, jen ne pro pocity nebo slova.
Jednotlivé molekuly neustále vytvářejí a trhají vodíkové vazby v tak krátkých časech, že každá lokální struktura je téměř okamžitě nahrazena jinou. Uprostřed tohoto víru se však molekuly skládají do prchavých shluků a sítí, které nesou prostorové a energetické souvislosti. Tyto vzorce jsou svázány entropií a kvantovými fluktuacemi, takže tekutá voda má proměnlivý katalog mikrostavů, které mohou v zásadě nést informaci.
Vědci to popisují jako neustále se přepisující, nanoskopický pevný disk, protože samotný mechanismus připomíná ukládání dat: bity jsou konkrétní uspořádání molekul spojených vodíkovými vazbami, která se přepisují tepelným pohybem místo programem. Metody jako ultravysokorychlá infračervená spektroskopie a simulace molekulové dynamiky sledují tyto přechodné motivy a naznačují, že biologické děje, od skládání bílkovin po katalýzu enzymů, mohou využívat husté, samomazací informační pole vody. Hladká hladina klidné sklenice tak skrývá neklidné nitro, kde se struktury objevují, mizí a znovu rodí jako text, který se nikdy nedopíše.
