Slaný vzduch, stísněné podpalubí a vlhké dřevěné paluby připravily půdu pro vznik sušenky dávno předtím, než vznikl název. Na prvních plavbách chléb rychle plesnivěl; vlhkost a neviditelné mikroorganismy z okolí proměnily bochníky v nepoživatelný odpad. Řešení bylo drsně přímočaré: dostat z pečiva vodu pryč a kažení se výrazně zpomalí.
Lodní posádky začaly péct tuhé těsto s minimem vody do silných placek a ty pak ještě jednou propékaly, dokud se škrob nezpevnil a téměř veškerá volná voda nezmizela. Šlo v podstatě o techniku vysušování, i když ji tak nikdo tehdy nenazýval. Výsledkem byl tvrdý lodní suchar, který vydržel ve skladech velmi dlouho, protože jeho vlhkost byla tak nízká, že v něm většina bakterií a plísní nedokázala růst.
Tyto placky měly blíž k jedlým keramickým střepům než k dnešním pochoutkám. Aby se daly rozkousat, musely se máčet v polévce nebo pivu, a téměř neobsahovaly tuk, protože ten by se časem zkazil a zhořkl. Z hlediska energie ale šlo o hutné, snadno stohovatelné bloky kalorií, které stabilizovaly zásobování na dlouhých cestách – kulinářskou obdobu kompaktních suchých přídělů.
Teprve později si pekaři na pevnině tuto metodu konzervace přetvořili v jídlo pro potěšení. Na stejném principu nízké vlhkosti a upečeného škrobu začali stavět těsta s cukrem, máslem a kypřidly. Když se pak v jazyce rozšířilo slovo sušenka, samotná technologie byla už dávno prověřená, okousaná a přežitá v mnohem drsnější laboratoři života na moři.
