Masožravé zuby jsou stavěné na porcování masa, u jednoho druhu však dnes drtí bambus. Savec postavený na „predátorském“ plánu výstavby těla žije téměř výhradně z vláknitých výhonků a listů – je to biologický kompromis, ne čistý začátek od nuly.
Čelisti a trháky zděděné po masožravých předcích dokážou vyvinout velkou sílu a rozmělnit tvrdé stonky. Takzvaný „palisť“, vzniklý zvětšením zápěstní kosti, umožňuje zvířeti přesně svírat bambusové stvoly. Uvnitř těla však trávicí trakt stále připomíná šelmu – chybějí mu vícedílné fermentační komory typické pro býložravce. Aby se zvíře vešlo do dosažitelného energetického rozpočtu, spoléhá na výrazně snížený klidový metabolismus a prodlouženou dobu příjmu potravy: většinu bdělého času tráví žráním a trávením.
Přechod k bambusu nebyl volbou maximální účinnosti, ale výsledkem omezení. Jak se lesy rozpadaly na zbytky a lovná kořist ubývala pod tlakem rozšiřujících se polí, těžby palivového dřeva a lovu, kdysi všežravý druh čelil stále užším možnostem. Bambusové houštiny zůstávaly jako odolná záložní varianta: po narušení znovu obrůstaly a zabíraly strmé svahy a rokle mimo intenzivní využívání. V průběhu generací tak přírodní výběr zvýhodňoval jedince, kteří si lépe poradili s mechanickým zpracováním bambusu, snesli jeho nízký obsah bílkovin i kyanogenní látky a dokázali přežít na velmi úzké výživové hraně v poškozené krajině ovládané člověkem.
