Obrysy hor, zářivá pobřeží a ostré barevné přechody dorazí do mozku dřív, než si cestovatel stihne vytvořit názor. V pokusech, kde dobrovolníci jen sledují fotografie krajiny, se ve zrakové kůře a v centrech odměny opakovaně rozsvěcují podobné vzorce aktivity. Stejná data ale zároveň odmítají určit jednu objektivně nejkrásnější evropskou zemi.
Vědci sledují signály závislé na hladině okysličení krve pomocí funkční magnetické rezonance a zjišťují, že některé nízkoúrovňové rysy fungují jako spolehlivé spouštěče. Velké výškové rozdíly, silné kontrasty hran a rozhraní mezi vodou a pevninou opakovaně zvyšují aktivitu oblastí mozku spojených s estetickým hodnocením a dopaminovou odměnou. Když jsou snímky označeny podle místa, lokality ovládané těmito rysy – horská údolí ve Švýcarsku, fjordy v Norsku, pobřežní a svažité scenérie v Itálii – se shlukují v nejvyšší části škály obliby, a to i tehdy, když účastníci netuší, na co se dívají.
Tytéž studie ale zároveň ukazují velké rozdíly mezi jednotlivci a vliv kulturního zázemí. Tvarová členitost krajiny, barva denního světla a typ vegetace se prolínají s dřívějšími zkušenostmi, sémantickou pamětí a naučenými očekáváními, takže každý pokus seřadit země do jednoho žebříčku se rozpadá pod náporem statistického šumu a subjektivního vážení. Co zůstává, není pevná mapa krásy, ale opakující se soubor vizuálních uspořádání, k nimž se různé země mohou přiblížit v různé míře podle toho, kolik hor, vody a kontrastu se vejde do záběru.
