Skutečný rozdíl mezi opravdu zkušenými řidiči a ostatními není v reflexech ani v přesnosti při parkování, ale v tom, jak daleko dopředu se dívají. Instruktoři pokročilého řízení popisují špičkové zvládnutí provozu jako trvalou schopnost skenovat dění a v hlavě si simulovat situaci v provozu alespoň 10–15 sekund dopředu, místo aby člověk reagoval až na poslední chvíli.
Tento návyk mění běžnou jízdu v neustálé cvičení v předvídání. Místo upřeného sledování nárazníku auta před sebou sledují zkušení řidiči brzdová světla několika vozidel dopředu, všímají si pozvolného ujíždění do pruhů a odhadují rychlost přibližování. V hlavě tak nepřetržitě přehrávají různé scénáře. Výzkumy v kognitivní psychologii spojují tento způsob anticipační pozornosti s menší proměnlivostí reakčních časů a nižší zátěží pro mozek, protože ten má možné vývoje situace zarámované ještě předtím, než se riziko naplno projeví.
Výcvikové programy pro řidiče dnes kladou důraz na testy vnímání rizik a situační povědomí jako klíčové dovednosti a považují výhled dopředu za jakousi mentální rezervu, která pohlcuje náhodnost v provozu. Tím, že řidič rozšíří svůj časový horizont pozornosti za hranici bezprostředních podnětů, zjemní vlastní práci s volantem a pedály a zároveň vytváří větší prostor i pro ostatní. Navenek to může vypadat jako klidná náhoda, ve skutečnosti jde ale o záměrný návyk předvídání, nikoli o pouhý reflex.