Okruh dlouhý zhruba pět set kilometrů udržuje malijské pouštní slony při životě v krajině, kde může volná voda na celé týdny úplně zmizet. Jejich existence stojí na proměnlivé síti studní, dočasných tůní a říčních koryt, které dohromady tvoří to, čemu biologové říkají kognitivní mapa zasahující přes celé území.
Satelitní obojky s lokalizací ukázaly, že stáda se drží pozoruhodně stálé trasy a svůj příchod k jednotlivým, široce rozptýleným zdrojům vody načasovávají tak, aby odpovídal opožděným srážkám a doplňování podzemní vody. Tím, že svůj pohyb rozprostírají po tak rozlehlém okruhu, snižují tlak pastvy na kterékoli jedno místo, zpomalují degradaci prostředí a do určité míry si regulují vlastní ekologickou stopu. Na úrovni těla jim pomáhá relativně nízký klidový metabolismus a účinná termoregulace, díky nimž snášejí extrémní horko i dlouhé intervaly bez pití a omezují ztrátu vody odpařováním.
Zbytek obstará přizpůsobivé chování. Sloni často putují v noci, aby se vyhnuli sálajícímu žáru, v největším horku stojí téměř nehybně a podle toho, zda se pohybují v bohatších či chudších oblastech, mění velikost skupin. Stáda vedená samicemi v sobě zřejmě nesou paměť vodních poměrů za delší období a prostřednictvím sociálního učení předávají znalost skrytých zdrojů vody mezi generacemi. V prostředí, kde špatně zvolený směr může znamenat smrt žízní, tak vzniká samoorganizovaný migrační systém, který funguje jako neviditelná infrastruktura rozprostřená nad pouští.
