Řídký vzduch, nekonečné hřebeny a naprosté vystavení živlům dokážou vzít i horolezcům jistotu v dovednost, o které byli přesvědčeni, že ji mají vrozenou: vědět, kde právě jsou. Na některých z nejvyšších vrcholů světa satelity kreslí do map krásné digitální linie, ale vlastní navigační systém mozku se začíná rozmazávat.
Výzkum prostorové paměti ukazuje na hipokampus a vestibulární aparát jako na hlavní „hardware“ pro tvorbu mentálních map. Ve výšce hypoxie mění činnost neuronů i vnímání vzdálenosti a jednolitá šedá skála se sněhem berou očím orientační body, které tyto okruhy běžně zásobují informacemi. Výsledkem je nenápadné zvýšení kognitivní zátěže a chaosu, takže mozek se raději opře o telefon v kapse než o vlastní nákres údolí a stěn.
Závislost na GPS má ale i svůj vedlejší účinek. Když každý krok potvrzuje svítící šipka na displeji, hipokampus si ukládá méně bohatých souvislostí mezi terénem, námahou a směrem, a tím oslabuje zpětnou vazbu, z níž pramení sebejistota. Strmé stěny, rychle se měnící počasí a ledovce pak ještě zvyšují nejistotu, protože se proměňují rychleji, než se stihne přenastavit dlouhodobá paměť. Lezec může mít na obrazovce přesnou souřadnici a přesto se cítit ztracený v krajině, která mu vyplňuje celý obzor.
