Černá voda tlačí na trup silou, která by lidské tělo rozdrtila během okamžiku. V největších hloubkách dosahuje hydrostatický tlak hodnot, při nichž se i kov chová skoro jako měkká hmota. Inženýři proto musejí s mořským dnem zacházet jako s téměř cizím světem, ne jako s prostým pokračováním povrchového oceánu.
Lidské tělo je přizpůsobeno jen úzkému rozmezí okolního tlaku a teploty. Ve větších hloubkách se tlakový spád postará o změnu rozpustnosti plynů v krvi, hrozí dusíková narkóza a akutní barotrauma. Pro přežití jsou proto lidé odkázáni na ponorky a speciální aparáty s tlustými tlakovými trupy z titanu nebo speciálních kompozitů. Ty se navrhují jako co nejdokonalejší koule, aby se minimalizovala napětí a riziko lomu, které předpovídají kontinuální a lomová mechanika.
Jenže i samotná technika má své hranice. Elektronika musí fungovat téměř v mrazu, energetické systémy se musí obejít bez konvekce a spojení je odkázáno na akustické vlny. Ty ale s hloubkou a změnami hustoty vody ztrácejí přenosovou kapacitu i věrnost signálu, což přímo souvisí s teplotními vrstvami a proměnlivou slaností. Každý ponor se tak mění v komplikovaný úkol řízení rizik, ne v rutinní cestu. I proto je velká část hlubokomořského dna zmapována hruběji než povrchy vzdálených planet.
Oceánologové tvrdí, že další pokrok bude stát hlavně na autonomních systémech: rojích robotů využívajících strojové učení, úsporné senzory a nové materiály, které vydrží růst neuspořádanosti ve složitých mechanických soustavách. Dno oceánu tak zůstává nejen odlehlým cílem, ale i zkouškou toho, jak daleko dokáže inženýrství ohnout hranice dané základními fyzikálními zákony.
