Rozestavění pohovky, množství věcí na konferenčním stolku nebo třeba úhel, pod jakým je natočená televize, často vypovídají o míře sebekontroly, regulaci emocí a reakci na stres přesněji než řada osobnostních dotazníků. Environmentální psychologové tvrdí, že domácí prostor funguje jako vnější pracovní paměť – v otevřeném prostoru uchovává stopy každodenních voleb, konfliktů i zdrojů pohodlí.
Výzkumy v oblasti environmentální psychologie a behaviorální ekonomie ukazují, že vizuální chaos zvyšuje kognitivní zátěž a posouvá mozek k rychlejším, zkratkovitým rozhodnutím místo k promyšlené analýze – podobně jako když v zatíženém systému roste míra entropie. Jasně vymezené zóny na čtení nebo povídání souvisejí s pevněji nastavenými osobními hranicemi a vyšší ochotou odkládat okamžité uspokojení, což je behaviorální obdoba jemných účinků volby daných prostředím. Ostré, neztlumené osvětlení se často pojí se zvýšenou fyziologickou aktivací, zatímco měkčí, vrstvené světelné zdroje bývají spojené s pružnějšími strategiemi emočního zvládání.
Otevřené police, na nichž jsou na očích nedokončené projekty, často souvisejí s chronickým, nízko úrovňovým stresem – mozek si totiž pokaždé, když je znovu vidí, znovu aktivuje „uspání“ cíle. Naopak skryté úložné prostory, stabilní uspořádání sezení a promyšlené využití různých textur bývají spojeny s nižší základní úzkostí a stabilnějším stylem rozhodování napříč situacemi. Pro výzkumníky není obývák jen otázkou designu; funguje jako archiv chování, v němž je zapsáno, jak jeho obyvatelé neustále vyvažují pohodlí, potřebu kontroly a věčný zápas mezi řádem a chaosem.
