Dnešní pohled na sny je mnohem méně o tajných vzkazech z temného nevědomí a mnohem víc o pravidelné údržbě přetíženého nervového systému. Zobrazovací metody ukazují, že během fáze spánku s rychlými pohyby očí se výrazně aktivují oblasti spojené s pamětí a emocemi, zatímco centra pro logiku a sebekontrolu zůstávají spíše utlumená. Tento posun nutí vědce znovu promýšlet, k čemu sny vlastně slouží.
Namísto předávání skrytých symbolických nápověd se zdá, že spící mozek provádí něco jako zátěžový test čerstvých zážitků. Hippokampus znovu a znovu spouští nové paměťové stopy, zatímco synaptická plasticita upravuje sílu spojení, některá oslabuje a jiná naopak posiluje. Současně spolu amygdala a prefrontální kůra vedou jakési vyjednávání, při němž se emoční reakce přepisují tak, aby se včerejší otřesy proměnily v lépe snesitelné příběhy. Jeden vlivný model to přirovnává k softwaru, který na pozadí spouští opravu chyb: pod bizarními obrazy se vlny nervové aktivity šíří mozkovou kůrou, snižují informační šum a zmenšují kognitivní entropii. V tomto pojetí jsou sny jen prožitkovou stránkou procesu, při němž mozek zážitky z bdělého života zálohuje, komprimuje a znovu třídí.
Tato změna pohledu ale sny nijak nezlehčuje. Naopak je staví přímo do centra mechanismů učení a přizpůsobování, kde se každou noc tiše rozhoduje o tom, které úlomky zkušeností přetrvají do dalšího dne a které budou vyřazeny.
