U některých živočichů přetrvává partnerské pouto i dlouho poté, co jeden z partnerů uhynul, přestože šance na další rozmnožení prudce klesají. U několika druhů ptáků a savců bylo zaznamenáno, že pozůstalý jedinec zůstává celé roky bez nového partnera a znovu se nespáří.
Typickým příkladem jsou albatrosi. Mnohé druhy vytvářejí dlouhodobé monogamní páry, které se opakovaně setkávají na stejných hnízdištích. Když jeden pták zmizí, druhý se může vracet sezónu za sezónou úplně sám a neprojevuje žádné námluvy vůči novým zájemcům. Podobné chování se objevuje i u některých labutí a hus: ovdovělí jedinci dál brání svá teritoria, ale nezačínají nové svazky, i když jsou plodní a obklopení potenciálními partnery.
Mezi savci se to pozoruje například u některých párů gibona v zajetí i ve volné přírodě, které po ztrátě partnera zůstávají bez nového protějšku a ignorují i vhodně vybrané jedince. U vlků se často celý smečkový systém točí kolem stabilního rozmnožovacího páru; když jeden z nich uhynul, přeživší může dál vést smečku, aniž by si po dlouhou dobu vytvořil další reprodukční svazek. Takové chování jde proti očekávané snaze maximalizovat počet potomků a naznačuje, že v určitých situacích mohou nervové odměňovací okruhy, sociální stabilita a dlouhodobá péče o mláďata převážit nad okamžitým genetickým ziskem.
