Magnetické pole Země není pro tažné ptáky jen jakési tiché pozadí, ale součást jejich zrakového vnímání. Důkazy z laboratorních pokusů i sledování v terénu naznačují, že některé druhy vnímají směr magnetického pole jako vzor překrytý přes běžný obraz, takže se obloha v jejich očích mění v jakýsi vestavěný kompas.
Nejrozšířenější vysvětlení se soustředí na magnetické vnímání v sítnici, zprostředkované bílkovinami zvanými kryptochromy. Když na tyto molekuly dopadnou světelné částice, vznikají páry radikálů, jejichž spiny elektronů jsou citlivé na zemské magnetické pole – jde o učebnicový příklad kvantového provázání v živé tkáni. Změny ve spinovém stavu mění následné fotochemické reakce a pravděpodobně upravují jas nebo kontrast v určitých částech zorného pole, místo aby vytvářely zcela nový barevný kanál.
Oko ptáka tak v podstatě neustále vytváří magnetický překryv obrazu, podobný rozšířené realitě, který vzniká zpracováním signálů v sítnici a zrakových drahách v mozku. Chování ptáků v pokusech ukazuje, že narušení funkce kryptochromů nebo působení slabých rádiových polí dokáže jejich orientaci zcela zmást. To naznačuje, že přesná dynamika spinů a prahová citlivost magnetického vnímání jsou zásadní pro dálkovou navigaci nad otevřeným mořem, kde zůstává jen málo jiných spolehlivých vodítek.
