Záblesk pohybu v trávě se během okamžiku změní v elektrickou bouři v hlavě jelena. Světločivé buňky v oku a vláskové buňky v uchu převádějí světlo a zvuk na vzruchy, které po senzitivních neuronech míří do mozkového kmene a středního mozku. Tam specializované strachové okruhy rozpoznávají hrozivé vzorce a zapojují amygdalu, která zvýší bdělost a připraví tělo na útěk.
Současně začnou míšní reflexní oblouky měnit napětí ve svalech ještě dřív, než si jelen nebezpečí vůbec uvědomí. Signály ze svalových vřetének a kloubních receptorů poskytují mozečku informace o poloze těla a pohybu. Mozeček, který zajišťuje jemné doladění pohybů a rovnováhu, z tohoto proudu vstupů odhaduje, jak náhlé otočení posune těžiště zvířete, a posílá přesně nastavené motorické povely po míše dolů, aby v reálném čase upravil dráhy končetin.
Mozková kůra řídící pohyb spolu s bazálními ganglii přidává další úroveň kontroly: volí konkrétní únikovou trasu, zatímco autonomní centra zrychlují tep i dýchání, aby podpořila vytrvalostní výkon. Celá smyčka od zachycení podnětu po stah svalu zahrnuje jen několik málo synapsí. Díky této úsporné „kabeláži“ je zpoždění minimální a jelen dokáže predátora zaregistrovat, prudce změnit směr a udržet rovnováhu během zlomku vteřiny, i když prchá po nerovném terénu.
