Hřeben Karpat při svítání může připomínat balkon vysoko nad mimozemským oceánem, ve skutečnosti je to ale přesná souhra světla a vzduchu. Souvislá pokrývka oblaků vzniká, když vlhký vzduch stoupá, ochlazuje se a kondenzuje pod vrcholy hor. Teplotní inverze pak tuto vrstvu uzamkne v údolích a z obyčejného počasí vytvoří falešné pobřeží.
První paprsky, které dopadají na tuto vyvýšenou „scénu“, musí projít vrstvami vzduchu s různou hustotou, takže se část spektra láme a přesměrovává. Kratší vlnové délky se rozptylují Rayleighovým rozptylem, zatímco aerosoly nízko nad obzorem podporují Mieův rozptyl a zvýrazňují červené a oranžové tóny. Kontrast mezi zastíněnou, sytě zbarvenou vrstvou oblaků a čistším, sušším vzduchem nad nimi zostřuje linie a kontury, takže vzdálené hřebeny vypadají, jako by se vznášely jako ostrovy.
Každý ostře vykreslený obrys i zářící lem na povrchu oblaků má základ v geometrické optice. Slunce nízko nad obzorem jen lehce „škrábe“ nerovný vršek oblačnosti, čímž vytváří dlouhé polostíny a ostré stíny, které lidské oko vnímá jako téměř nemožnou hloubku. I samotná iluze klidného oceánu vzniká z turbulentního proudění, které se postupně uhlazuje do vrstevnaté oblačnosti – z obyčejné termodynamiky se tak rodí vzorec, jenž působí naprosto neskutečně.
