Hromádka vlhké, tmavé kávové sedliny ve filtru už v sobě má napsaný scénář na svůj druhý život. Z chemického hlediska v ní po vyluhování zůstává dusík, draslík a fosfor – stejné makroživiny, které obsahují syntetická hnojiva. Pokud se v rozumném množství zamíchá do půdy, tyto látky vyživují půdní mikroorganismy a při rozkladu organické hmoty se postupně uvolňují, takže podporují růst rostlin bez prudkých výkyvů v přísunu živin.
Porézní uhlíková struktura sedliny a zbytky olejů z ní zároveň dělají nenápadný pohlcovač pachů. Těkavé zapáchající molekuly se vážou na povrch sedliny adsorpcí – klasickým povrchovým jevem, podobně jako u aktivního uhlí ve filtračních vložkách. Nasypaná do suché misky v lednici nebo uzavřená v prodyšném sáčku v botách pachy zachycuje, místo aby je jen překrývala vůní, a tím snižuje potřebu dalších chemických přípravků.
Na tvrdých površích využije sedlina svou zrnitou strukturu jako jemné abrazivo. Když se smíchá s trochou mýdla a vody, celulózová vlákna a drobné částice pomáhají mechanicky uvolňovat zaschlé zbytky jídla a tuků tím, že zvyšují tření mezi hadříkem a povrchem. Nejde o náhradu dezinfekčních prostředků, ale z ranního odpadu se tak stává levný pomocník na drhnutí a z každého šálku kávy se vytěží o něco víc užitku.