Polozavřené kočičí oko dokáže něco, co lidská ústa neumí: během okamžiku vypne systém vyhledávání hrozeb. Když se na kočku podíváte a velmi pomalu zavřete a znovu otevřete oči, její zrakový systém v tom rozpozná konkrétní vzorec pohybu a držení těla, který se v kočičím sociálním životě téměř nikdy nepojí s nebezpečím nebo agresí.
Neurovědci v této souvislosti mluví hlavně o amygdale a hypotalamu, tedy centrech strachu a řízení autonomní aktivace. Pomalé mrknutí jde ruku v ruce s uvolněnými mimickými svaly, nízkým svalovým napětím a klidným dýcháním – to vše jsou signály, které stahují aktivitu sympatického nervového systému a snižují základní hladinu kortizolu. V interakcích mezi kočkami s podobnými mikro-signály souvisí kratší úniková vzdálenost a častější přátelské vzájemné olizování. Zvuk je naproti tomu mnohem rušnější kanál: jméno kočky přichází pokaždé v jiném tónu, hlasitosti a na jiném hlukovém pozadí, takže sluchová kůra i orientační reflexy zůstávají částečně ve střehu.
Pomalé mrknutí tedy využívá něco jako „mezní užitek“ v komunikační šířce pásma. Krátký, velmi ustálený vizuální signál nese hutnou, nízko‑entropickou informaci o bezpečí a jemně popostrčí chemii sociálního sbližování kočky, včetně uvolňování oxytocinu, aniž by ji zahltil dalšími smyslovými podněty. Stokrát zopakované jméno jen vrství nejednoznačná akustická data na okruh, který se vyvinul tak, aby náhlé hlasové výbuchy bral jako možný poplach. Pro zvíře, jehož přežití stojí na ostražitosti, je tichý, zpomalený pohyb víček jednoduše účinnějším důkazem, že je klid a mír.
