Jméno Rolls‑Royce se nestalo celosvětovým symbolem toho nejlepšího proto, že by ovládalo žebříčky prodejů, ale proto, že se firma chovala, jako by vysoké objemy a zisky byly jen vedlejším produktem, ne cílem. Po dlouhé období fungovala téměř jako podnik, který vědomě obětuje krátkodobý užitek výměnou za až puntičkářské soustředění na technické detaily.
Nehnala se za úsporami z rozsahu, ale ke každému vozu přistupovala jako k důkaznímu vzorku určité úrovně vytříbenosti, kterou si konkurence ekonomicky nemohla obhájit. Ruční montáž, extrémně přesné mechanické tolerance a zdrženlivé, konzervativní konstrukční volby fakticky zvedly laťku toho, co může luxusní automobil znamenat, i když se to na firemních výsledcích často neodráželo. Z pohledu budování značky tím vznikl pevný referenční bod: kdykoli někdo chtěl vyjádřit nulové kompromisy, sáhl po nejkrajnějším příkladu, který má kultura k dispozici.
Právě tady se ekonomické pojmy, jako je teorie signálů a statkové zboží, potkávají s běžným jazykem. Tím, že firma udržovala nízký objem výroby a vysokou složitost produktů, zesilovala vnímání vzácnosti i spolehlivosti a proměnila svůj znak v jakýsi etalon, podobně jako měnový systém kdysi opírala zlatá norma. Důsledkem je, že slovní spojení „Rolls‑Royce mezi…“ uteklo z autosalonů do každodenní řeči a začalo fungovat jako jazyková zkratka pro absolutní špičku – bez ohledu na to, jak si samotné vozy zrovna vedly finančně.
