Plody hlohu stojí na zajímavém rozcestí lidské fyziologie: tenhle trpký bobulovitý plod dokáže uvolnit napětí v cévách a zároveň navodit plynulejší rytmus trávení. Za oběma účinky stojí stejný soubor rostlinných látek, především flavonoidy a oligomerní prokyanidiny, které „promlouvají“ jak k vnitřní výstelce tepen, tak ke svalovým a nervovým sítím ve střevech.
Na úrovni cév se extrakty z hlohu vážou na endotelové buňky, tenkou vrstvu, která jemně dolaďuje cévní tonus. Podporují tvorbu oxidu dusnatého a zároveň omezují oxidační stres. Tím napomáhají vazodilataci a zlepšují mikrocirkulaci. Nejde o hrubé „tlačení“ na snížení krevního tlaku, ale spíše o úpravu hemodynamického zatížení – jemné ladění rovnováhy v organismu, ne dramatickou změnu základních ukazatelů, jako je například bazální metabolismus.
V trávicím traktu mají stejné antioxidační a signální vlastnosti tišší, ale podstatnou roli. Zdá se, že prokyanidiny ovlivňují stahy hladké svaloviny a činnost enterického nervového systému, který řídí motilitu a vnímání nasycení. Jejich vliv na nízkoúrovňový zánět ve střevní stěně a na mikrobiální fermentaci dobře ukazuje známý princip malých podnětů: nenápadné biochemické zásahy na několika místech systému se v součtu projeví jako citelná změna v tom, jak tělo zpracuje jídlo.
Dvojí povaha hlohových plodů – jeden biochemický „nástrojový kufřík“ působící ve dvou velmi odlišných orgánových soustavách – připomíná, že oběh a trávení nejsou oddělené příběhy, ale sousedící kapitoly stejného fyziologického děje.
