Žhavý písek, který dokáže spálit holou kůži, leží přímo nad chladnými vrstvami, v nichž semena bez potíží přečkají nejhorší výheň. Tento ostrý kontrast je učebnicovou ukázkou přenosu tepla a zároveň nenápadně vysvětluje, jak může osamělý cestovatel přejít přes dunu, aniž by si „uvařil“ chodidla.
Pouštní písek má nízkou tepelnou vodivost a poměrně nízkou tepelnou kapacitu. Sluneční záření ohřívá hlavně povrchová zrnka, která energii rychle pohlcují a znovu vyzařují dřív, než se stihne vedením rozšířit hlouběji. Protože je tu minimum vlhkosti a slabé proudění vzduchu, vzniká prudký teplotní spád: tenká, přehřátá vrstva nahoře a pod ní rychle chladnoucí písek. Semena i živočichové žijící v norách využívají tento mikroklimatický úkryt tak, že zůstávají pod hloubkou, kde se teploty na rozhraní povrchu nejvíc mění.
Člověk putující pěšky, bez srsti a bez nory, sází místo toho na vybavení a načasování. Boty s tlustou podrážkou, vložky s nízkou tepelnou vodivostí a návleky na nohy fungují jako dočasná izolace, která omezuje prostup tepla během krátkého dotyku chodidla se zemí při každém kroku. Pohyb ve chvílích, kdy je slunce níž nad obzorem, snižuje množství dopadajícího záření, a volba pevnějších, hutnějších stezek nebo větrných krust zase zkracuje kontakt s nejžhavější, sypkou vrchní vrstvou. Stejná fyzika, která chrání spící semena, se tak disciplinovanému cestovateli mění v nečekaného spojence.
