Maximálně zjednodušené chodidlo se dvěma prsty dělá z pštrosa dvouprstého specialistu na rychlý běh po zemi. Zatímco většina ostatních ptáků si ponechala tři nebo čtyři prsty, u tohoto vysoce běhavého druhu evoluce „odřezala“ vše zbytečné: zůstal jeden hlavní prst nesoucí většinu zátěže a menší postranní prst pro udržení rovnováhy. Výsledkem je lehká, na vysokou rychlost uzpůsobená běžecká „platforma“.
Klíčem je biomechanika pohybu. Méně prstů znamená menší hmotu na konci končetiny, což snižuje moment setrvačnosti v oblasti hlezna a zároveň energetickou náročnost přehazování nohy v každém kroku – podobně jako když se u robotického ramene odstraní přebytečný materiál na konci, aby se snížila spotřeba energie. Dlouhé šlachy prstů a pružně se chovající plantární aponeuróza ukládají během došlapu elastickou energii a při odrazu ji uvolňují. Tím chrání svaly před špičkovým zatížením a zároveň znovu využívají mechanickou práci.
Tvar kostí a vzájemné uspořádání kloubů brání tomu, aby se nohy pod pštrosem „zlomily“. Hlavní prst je téměř přímo pod těžištěm těla, takže reakční síla od podložky prochází téměř svisle postavenou končetinou. To výrazně omezuje ohybové namáhání kosti holenní a kosti nártní. Velká, měkká nášlapná plocha na prstu rozkládá náraz a silné postranní vazy působí jako pasivní stabilizátory při vysoké rychlosti. Výsledkem je maximálně úsporné, dvouprsté chodidlo, které se chová jako přesně naladěný pružinový systém a umožňuje pštrosům dosahovat rychlostí srovnatelných s jízdou po dálnici, aniž by docházelo k destruktivnímu přetížení kostry.
