Arktické šero promění sobí oči v dynamická optická zařízení. Jejich barva se v létě třpytí zlatem, zatímco v zimě přechází do syté modři – a s tím se dramaticky mění i způsob, jak sobi vidí za nízkého osvětlení. K zásadní přestavbě dochází ne na povrchu oka, ale v zrcadlové vrstvě za sítnicí, která se tiše obnovuje podle ročního období.
V centru této přizpůsobivé schopnosti stojí tapetum lucidum, odrazivá vrstva zodpovědná za „svítící oči“ u mnoha savců. U sobů ale nedělá jen to, že vrací fotony zpět k fotoreceptorům. Jak se v zimě prodlužuje temnota a zvířata tráví dlouhý čas v přítmí, trvale rozšířená zornice mění nitrooční tlak. Tento mechanický posun stlačuje kolagenní vlákna v tapetu blíže k sobě a tím upravuje, jak tkáň rozptyluje a odráží světlo s kratší vlnovou délkou.
V létě, kdy převládá denní světlo a neustále vysoká citlivost by přinášela jen malý užitek za vysokou metabolickou cenu, má tapetum volnější kolagenní síť. Ta odráží delší vlnové délky, působí zlatavě a umožňuje běžnou zrakovou ostrost, aniž by sítnici zahlcovala. V zimě se naopak kolagenová vlákna těsněji zabalí, spektrum odraženého světla se posune do modré oblasti a v oku prudce stoupne míra vnitřního rozptylu světla. Tyčinkové fotoreceptory tak zachytí více fotonů a celý zrakový systém se posune na jinou úroveň citlivosti.
Tato sezonní přestavba funguje jako nastavitelný optický filtr, jehož „paměť“ neleží v elektronice, ale v pojivové tkáni a mimobuněčné matrix. Propojením biomechaniky a optiky v živém organismu začleňují sobi úroveň okolního světla přímo do stavby svého oka a proměňují nekončící soumrak v prostor, kterým se dá bezpečně orientovat.
