Jedna lžíce medu na jazyku působí jako tekutá sladkost, ale v těle se chová spíš jako pomalejší, vícevrstvé jídlo. Tento rozdíl začíná už u konzistence a chemického složení. Hustý med dobře přilne ke sliznici v krku a vytvoří na ní krátkodobý ochranný film, zatímco jeho výrazná sladkost aktivuje stejné chuťové receptory jako tvrdé bonbony.
Pod touto smyslovou vrstvou je však metabolický příběh mnohem složitější. Med není jen sacharóza; tvoří ho směs fruktózy, glukózy, stopového množství oligosacharidů, organických kyselin, aminokyselin a minerálních látek. Tato „matrice“ ovlivňuje, jak rychle se cukry dostanou do krve a jak bude vypadat glykemická odpověď. Ta se někdy podobá spíše potravinám s nižším glykemickým indexem než rafinovanému řepnému či třtinovému cukru. Enzymy jako glukózooxidáza vytvářejí malé množství peroxidu vodíku a bioaktivní fytochemické látky ovlivňují oxidační stres a zánětlivé procesy, čímž přidávají další úroveň biochemického „signálu“, který by v roztoku čistého cukru chyběl.
Úleva v krku je proto téměř okamžitá a přímočará, daná především fyzickým obalem a sladkou chutí, podobně jako u pastilek. Metabolický účinek se naopak rozvíjí postupně – během trávení, zpracování fruktózy v játrech a změn v sekreci inzulinu i v základním energetickém výdeji. Proto může med v ústech pár vteřin působit k nerozeznání od bonbonu, ale z hlediska metabolismu se chová spíš jako kompaktní, chemicky složitý balíček živin.
