Vítr nad kamennými stezkami, voda tlačící se o skálu, kroky, které v pravidelném rytmu znovu a znovu opisují tytéž úzké cesty. Právě tahle krajina, ne dvůr ani salón, přepsala pravidla poezie. Z těchto procházek vzešlo tvrzení, které tehdy znělo téměř troufale: že obyčejná řeč, jak ji člověk zaslechne na dvorech statků a v vesnických uličkách, může nést stejný citový náboj jako líčení legendárních bitev a královských přísah.
Toto přesvědčení patřilo Williamu Wordsworthovi, plaché postavě, která dávala přednost dlouhým toulkám před přeplněnými místnostmi a věřila, že skutečný základní rytmus citu neurčuje podívaná, ale paměť. Místo hrdinských výčtů psal o osamělém dítěti na stráni, o ženě mluvící sama k sobě, o příteli na venkovské cestě. Jazyk zjednodušil na dřeň, scény byly téměř všední, a přesto se citové napětí nezmenšovalo, ale rostlo, jako by intenzita prosakovala do nejprostších sloves a podstatných jmen.
Ve svých programních předmluvách Wordsworth tvrdil, že každodenní mluva není sestup z výšin eposu, ale jiný typ vysokonapěťového obvodu, lépe sladěný s nervovou soustavou běžného čtenáře. Na dramatu už nezáleželo proto, že šlo o krále nebo obléhání; šlo o to, zda si někdo zapamatuje bezejmenného kolemjdoucího, zda může v básni přežít prchavý vjem z procházky. Jezerní krajina se proměnila v tiché laboratorium, v němž se ukázalo, že poezie může žít z prosté řeči, aniž by ztratila ze své síly.
V paměti tak nezůstává bitevní pole ani trůnní sál, ale úzká stezka nad jezerem, osamělá postava v pohybu, která zkouší, jak daleko může v mysli čtenáře dojít jediný vyslovený verš, když už je procházka dávno u konce.
