Cesta do práce mezi auty a autobusy může fungovat jako velmi účinný zásah pro zdraví. Výzkumy městské cyklistiky znovu a znovu ukazují stejný vzorec: lidé, kteří pravidelně jezdí v městském provozu, umírají předčasně výrazně méně často než ti, kteří zůstávají většinu času v klidu – a to i po započítání statistik nehod a vystavení znečištěnému vzduchu.
Hlavní princip vychází z jednoduché fyziologie. Jízda na kole na delší dobu zvyšuje tepovou frekvenci, zlepšuje maximální příjem kyslíku a zvyšuje klidový energetický výdej. Tím dlouhodobě posiluje kardiovaskulární systém a zlepšuje citlivost na inzulin. Výsledkem je nižší výskyt ischemické choroby srdeční, mrtvice a diabetu 2. typu – onemocnění, která ve vyspělých, motorizovaných společnostech dominují příčinám úmrtí v dospělosti. Epidemiologové pak tyto přínosy srovnávají s přesně spočítanými riziky úrazů na silnici a vdechovaných jemných částic, pomocí dávkově‑odpovědních křivek pro koncentraci prachových částic a modelů relativního rizika pro dopravní kolize.
Když se tyto modely spojí, výsledný rozdíl je překvapivě velký. I v hustém provozu přináší několik minut středně intenzivní až intenzivní fyzické aktivity denně výraznější snížení celkové úmrtnosti, než je nárůst rizika přisuzovaný nehodám a znečištěnému ovzduší. Při běžných městských úrovních zátěže jednoznačně převažuje přínos cyklistiky nad riziky a teprve extrémní koncentrace výfukových plynů nebo mimořádně nebezpečná silniční síť by tuto výhodu mohly vymazat. Městská ulice tak není jen dopravní koridor, ale také každodenní kardiovaskulární „léčba“, podávaná v malých, postupně se sčítajících dávkách s nepoměrně velkým dopadem na délku života.