Prázdné digitální plátno skrývá rozdíl v tom, jak dva mozky využijí stejných sto hodin. Jeden si tiše buduje vnitřní 3D simulátor, druhý si dál jen ukládá ploché obrysy. Nejde jen o talent. Rozhoduje to, jak každý mozek kóduje světlo, objem a materiál do znovu použitelných neuronových vzorců.
Výzkum vidění ukazuje, že zraková kůra si neukládá obrázky, ale vztahy: vržený stín vůči zdroji světla, měkkost hrany vůči vzdálenosti, posun odstínu vůči podkožnímu rozptylu světla. Když se jeden začátečník dívá na předlohu s tímto vědomím, v podstatě si zrychleně odbývá kurz geometrické optiky a odvozování tvaru z nasvícení. Každý tah štětcem je pak testem mentálního modelu formy v trojrozměrném prostoru, ne jen kopírováním pixelů na obrazovce.
Samotný způsob tréninku se pak chová jako systém s řízenou zpětnou vazbou: rychlé smyčky hypotéza – tah – chyba – oprava. To zostřuje vnímavé učení a snižuje zátěž mysli, takže se může víc soustředit na perspektivu, ambientní okluzi a celkové nasvícení scény. Druhý začátečník může odsedět stejné množství hodin, ale bez strukturované zpětné vazby a bez jasných vnitřních modelů se mozková plasticita vyčerpá na zvyky v kreslení kontur a na lokální barvu. Čas zůstává stejný, ale hustota informace – a tím i schopnost vykreslit přesvědčivé 3D světy – se začne prudce rozcházet.
