Voda není jen ozdobou krajiny, nenápadně přelaďuje i chemii stresu v těle. Když sledujeme vlny nebo posloucháme hluboké hučení příboje, mozkové sítě zodpovědné za vyhodnocování hrozeb zvolňují. V řadě studií lidé vystavení pobřežním nebo jezerním scenériím vykazují nižší hladiny kortizolu a méně příznaků úzkosti než lidé obklopení dopravou nebo hustou zástavbou.
Nejde o nic tajemného. Nepřerušovaný, předvídatelný zvuk a jednoduchý horizont snižují smyslový „šum“, takže amygdala může snížit pohotovost. Tím se aktivuje parasympatický nervový systém, zpomaluje se tep a stabilizuje krevní tlak díky klasickým autonomním zpětnovazebným okruhům. V zobrazovacích studiích utichají oblasti spojené s přemítáním a vysokým kognitivním zatížením, zatímco sítě propojené s výchozím klidovým režimem a jemným touláním mysli se stávají soudržnějšími.
Vědci popisují modré prostředí jako silný nástroj environmentálního designu. Jeho vliv na náladu a vnímaný stres je tak výrazný, že se může měřit s intenzivně propagovanými zásahy do životního stylu. Blízkost moře nebo jezera zřejmě posouvá základní úroveň vnitřního napětí blíž ke zdravé rovnováze, zvlášť u lidí zatížených hlukem města, přeplněným prostředím a ekonomickým stresem. Tělo bere i letmý pohled na vodní hladinu jako signál, že si může dovolit uvolnit se.
