Bílé hřebeny a nehybné hvězdné nebe v nás vyvolávají pocit klidu, i když obojí dokáže velmi rychle brát život. Rozpor začíná už v biologii. Lidské oko sleduje hrany, barevný kontrast a pohyb, ne ultrafialové oslnění, vakuum nebo ionizující záření. V řídkém vzduchu poblíž vrcholu žene nízký obsah kyslíku nahoru tepovou frekvenci i základní metabolismus, ale zorné pole zůstává čisté a jednoduché. Mozek tak scénu označí jako tichou, dokonce bezpečnou.
Podobně to pracuje fyzika na oběžné dráze i v hluboké noci. Obloha plná hvězd vypadá jako plochá tapeta, protože jejich světlo k nám přichází jako stálý, pomalý tok. Vakuum tlumí zvuk i proudění, a tím maže známky turbulence, i když tepelné záření, mikrometeority a extrémní teplotní rozdíly nikam nemizí. Skoro žádný infrazvuk, prach ani pohybující se vegetace, které by zásobovaly smysly podněty, takže kognitivní zátěž klesá. Prostředí působí jako málo entropické, ale termodynamika i tak řídí každý nádech a každou odhalenou buňku.
Média tenhle dojem ještě posilují. Dlouhé expozice v astrofotografii uhlazují mihotání hvězd. Široké záběry ledovců opticky stlačí rychlost, s jakou omrzliny, hypoxie a poškození rohovky napadají nechráněnou tkáň. Lidské vnímání se ladí na místní šum, ne na skutečnou míru rizika. Ticho a klid v těchto místech nejsou vlastností krajiny, ale vedlejším efektem toho, co se náš nervový systém rozhodne ignorovat.
