Řeka užší než městský blok může vyhloubit kaňon hluboký téměř 1 800 metrů, protože šířka není rozhodující veličina pro vývoj krajiny. Klíčové jsou průtok vody, sklon koryta, odolnost hornin a především čas, který působí pomalu, ale neústupně.
Jde o klasickou říční erozi. Proudící voda unáší sediment, který funguje jako brusivo – přírodní pískování, které geomorfologové označují jako zahlubování do skalního podkladu. Řeka se zařezává po milimetrech, zatímco okolní plošina nezůstává beze změny. Neustálé tektonické zvedání krajinu postupně vyzdvihuje, zvyšuje potenciální energii toku a udržuje koryto strmé, místo aby se sklony vyrovnaly a řeka se rozlila do meandrů.
Dlouhodobý zápas mezi zdvihem a erozí se řídí podobnou termodynamickou logikou jako růst entropie: systém přesouvá hmotu z vyšší gravitační hladiny do nižšího, rozptýlenějšího stavu. V průběhu nesmírně dlouhého geologického času řeka postupně „schodovitě“ prořezává nad sebou uložené horninové souvrství a obnažuje vrstvy, které zachycují téměř dvě miliardy let vývoje zemské kůry. Vrstvu po vrstvě se ve stěnách kaňonu ukazuje krystalické podloží, nakloněné sedimenty i diskordance, takže z úzkého současného koryta vzniká téměř svislý archiv hluboké geologické minulosti.
