V soutěži krásy, kde rozhoduje jen evoluční inženýrství, se pozornost soustředí na strukturální zbarvení, poctivé signály a extrémní biomechaniku námluv. Krása je tu představením fyziky a fyziologie, ne otázkou vkusu.
Mezi hlavními favority stojí rajky, které se ke svému genomu chovají jako k otevřenému grafickému enginu. Jejich sametově černé odstíny vznikají díky nanometrovým strukturovaným větvičkám per, které zachytávají a směrují fotony – ukázkový příklad strukturálního zbarvení, nikoli pouhé pigmentace. Vyladěné tyčinky melaninu a matrice keratinu zvyšují kontrast tak, že elektricky modré a zelené tóny fungují jako jemné displeje pro zobrazení okysličení krve, zátěže parazity a základního metabolismu. Jen jedinci se skutečně silnou imunitou si mohou dovolit vývojově i energeticky nákladnou takto přesnou mikroarchitekturu.
Kolibříci posouvají stejnou fyziku jiným směrem: jejich třpytivá hrdla fungují jako difrakční mřížky, kde vrstvení struktur vytváří úhlově závislé odrazy připomínající naklánějící se displej, založený na kolagenu, keratinu a přísně řízeném růstu per. V rovině pohlavního výběru však rajky přesto získávají náskok: jejich výbušné vějířovité tance při námluvách nesou zřetelné riziko úhynu a ekologické kompromisy – klasický příklad rozběhnutého výběru, kdy každý další pramen peří i krok navíc zvyšuje vystavení predátorům. V čistě inženýrském žebříčku tak vítězí ne ten pták, který se nejvíc líbí lidskému oku, ale ten, jehož barvy, mikrostruktury a choreografie nejtvrději proměňují přežitou energii v viditelný a ověřitelný signál: nejokázalejší druhy rajek.
