Uzavřená plastová krabička se dnes chová méně jako hračka a víc jako zmenšený herní automat. Tam, kde dřív ležel náhodný drobný dárek, je teď pečlivě nastavená křivka pravděpodobnosti, navržená tak, aby mladé kupující udržela u dalšího a dalšího „potažení páky“.
V jádru celé věci je stejná dopaminová dráha, která se rozsvěcuje při výhrách v hazardních hrách. Značky sledují historii nákupů, míru honby za vzácnými kusy i ceny na bazarech a všechna tato data posílají do algoritmů, které určují stupně vzácnosti a šance na výskyt. Místo obyčejného pytlíku s překvapením tak krabička jede na režim nepravidelného posilování, o němž behaviorální psychologie ví, že zvyšuje četnost reakce a zároveň prodlužuje životnost návyku.
Každá koupená krabička se mění v další datový bod v uzavřené zpětné vazbě. Když nějaká figurka vystřelí na sekundárních trzích, systém může nepatrně upravit její pravděpodobnost výskytu, aby vyvážil nedostatek a touhu – nejde o čistou náhodu, ale o řízení chaosu v reálném čase. Ekonom by řekl, že se z nejistoty doluje poslední kousek užitku a překvapení se mění v přesně spočítaný příjem. Pro mladé, kteří vyrostli na bednách s kořistí a mechanikách náhodného losu v hrách, je plastový obal jen přívětivá maska pro stroj na pravděpodobnost, naprogramovaný tak, aby mluvil přímo k jejich odměnovým okruhům v mozku.
