Skleněně klidná voda u Korfu dokáže odhalit celé lodní vraky satelitům, zatímco pro potápěče zůstávají dole překvapivě nenápadné. Není v tom žádné tajemno, ale čistá optika, geometrie a trochu zkreslené lidské vnímání.
Zátoky u Korfu spojují malou hloubku, nízké zakalení vody a světlé mořské dno. Tato kombinace zvyšuje odrazivost pod hladinou a omezuje pohlcování světla. Sluneční paprsky snadno pronikají dolů, odrážejí se od písku a skalisek a pak od tmavých trupů potopených lodí. Z vesmíru multispektrální senzory zachytí ten ostrý kontrast jako čisté obrazce odrazivosti, skoro jako když přesný skener prořízne vizuální šum. Pod vodou ale ten samý vrak leží v horizontálním poli, kde ho ruší odlesky hladiny, vlnky a drobné částice ve vodě, takže viditelnost klesá a obrysy se rozplývají.
Satelitní systémy využívají téměř svislý pohled shora a stabilní světelné podmínky, přičemž signál skládají přes velké obrazové body, v nichž se obrys vraku zformuje do zřetelného tvaru na světlém dně. Potápěč je odkázaný na úzké zorné pole, lokální zdroj světla a krátký dosah kontrastu, navíc omezený vlastní ostrostí zraku a způsobem, jakým oblast prohledává. Na Korfu siluety vraků z úrovně očí ještě víc maskují skalnaté zátoky, louky mořské trávy a nepravidelné dno, zatímco v pohledu shora ty samé struktury zvyšují texturový kontrast. Vzniká tak paradoxní krajina, kde hladina funguje jako maskování pro člověka, ale jako čisticí filtr pro senzory vysoko na oběžné dráze.
Z pobřeží vypadají ty zátoky jako prázdné modré plochy, z výšky jsou už dávno otevřeným archivem námořních ztrát, který jen čeká, až ho někdo dole ve vodě konečně dožene.
