Když se právě vylíhnutá mořská želva vydá z písku k moři, má v sobě už od prvního okamžiku připravený navigační systém. Nejprve se orientuje podle nejjasnější, nízké linie horizontu nad oceánem. K rozlišení jemných kontrastů mezi pevninou a mořem používá specializované světločivné buňky v očích. Jakmile se dostane do příboje, přepne se z orientace podle pláže na navigaci pro otevřené moře. Tu řídí smyslové signály, které sledují směr vln a zároveň i magnetické pole planety.
Uvnitř nervového systému želvy funguje vnímání magnetického pole jako biologická obdoba navigace GPS, i když fyzikální podstata je jiná: zahrnuje částice magnetitu a reakce radikálových párů v bílkovinách zvaných kryptochromy. Pokusy v nádržích s uměle měněným magnetickým polem ukazují, že mláďata mění směr plavání, když vědci upraví sklon a intenzitu pole. To svědčí o existenci vnitřní magnetické mapy. Tato mapa zachycuje rozsáhlé oblasti oceánu a umožňuje želvám udržet stálý migrační koridor přes obrovské vzdálenosti, a to i tehdy, když je proudy unášejí.
Jak želvy dospívají, vrozený program se dále zpřesňuje učením a lepším propojováním jednotlivých smyslů. Pravděpodobně do něj vstupují i čichové podněty a pobřežní orientační body, které jim pomáhají doladit poslední úsek cesty k rodným plážím. Základní „algoritmus“ je však překvapivě prostý: podle světla pryč z pevniny, podle vln do volnějších vod a pak se řídit geomagnetickými rozdíly, aby na širém moři udržely správný kurz zpět ke stejnému úseku pobřeží, kde jejich linie kdysi začala.
