Kamenné závity hradního schodiště téměř vždy stoupají vzhůru v těsné pravotočivé spirále a ten směr není jen ozdoba. Samotná geometrie záměrně pracuje s tím, že většina lidí je praváků. Obránce stojící výš na schodech drží meč obvykle v pravé ruce a směrem dovnitř spirály má víc volného prostoru pro pohyb paže. Útočník stoupající zdola má pravou ruku namačkanou u středového sloupu a vnitřní zdi, takže se mu výrazně zkrátí dráha, po které může mečem švihnout.
Celé uspořádání chytře využívá základní zákonitosti pohybu a momentu síly. Obránce nahoře stojí po vnější straně schodiště na větším poloměru, takže má delší páku pro sečné údery i větší dosah. Zároveň mu směr tíhy a poloha těžiště pomáhají udržet stabilitu na širším vnějším stupni. Útočník dole je naopak natlačený na užší vnitřní stupeň, má menší plochu pro oporu a omezený rozsah pohybu v rameni. Stejná nerovnováha se projeví i u štítu: obránce dokáže držet štít vpředu vlevo a přitom mít pravé rameno s mečem téměř neomezeně volné, zatímco lezec zdola totéž postavení těla jen těžko napodobí. V úzkém točitém schodišti se tak samotná architektura mění v nástroj boje zblízka: každý stupeň přidává drobnou, ale postupně se sčítající výhodu v rychlosti reakce, rovnováze i síle zásahu.
Schodiště se tak stává poslední obrannou linií, do které je přímo v kameni zakódovaná samotná strategie obrany.
