Musím říct, že mě to modré “probuzení” věže úplně fascinuje. Celý život ji mám v hlavě jako špinavou šedou kulisu, a najednou zjišťuju, že šlo o doslova promyšlený barevný objekt. To vědecké hrabání se v pigmentech mi přijde hrozně sexy – kombinace laboratoře a romantiky města. A hlavně, jo, líbí se mi ta odvaha vrátit barvy zpět, i když to část lidí určitě bude hejtit jako kýč. Pro mě je to důkaz, že památky nemají jenom tiše chátrat, ale klidně zase hlasitě svítit v naší mentální mapě města
Z gotické hodinové věže, kterou lidé znali hlavně jako šedý obrys na obzoru, se nyní rozlévá modré světlo. Nedávná obnova odstranila vrstvy sazí, cementových zásahů a koroze a odkryla mikroskopické zbytky barevných pigmentů. Ukázalo se, že věž nikdy nebyla čistě kamenná, ale byla součástí promyšleného viktoriánského vícebarevného řešení.
Restaurátoři použili stratigrafický rozbor nátěrů a spektrometrii, aby zmapovali dochované vrstvy. Každý odlomený kousek barvy brali spíš jako datový bod v časové řadě než jako náhodný dekorativní zbytek. Postupně se vynořilo ucelené barevné schéma, v němž syté modré tóny orámovaly ciferník hodin a kontrastovaly se světlejším kamenem a zlaceným kovem. Připomnělo to, že novogotická architektura často mířila k vizuální působivosti, nikoli k strohé jednobarevnosti, a že dlouhé působení průmyslových nečistot fungovalo jako vizuální nárůst entropie, který původní kontrasty setřel do jednotné šedi.
Projekt se pak změnil v otázku, jak velký bude výsledný účinek: zda obnovení historické palety promění způsob, jakým věž funguje v mentální mapě města. Architekti a památkáři nakonec podpořili řešení, které lze v budoucnu zvrátit, s použitím minerálních barev a LED osvětlení s nízkou teplotou, nastaveného podle změřených pigmentů. V noci už věž nepůsobí jako zřícenina, ale jako čitelný nástroj – její modré orámování znovu naplňuje viktoriánskou představu, že veřejné měření času má být nejen slyšet, ale i vidět.