Tělo jen o málo větší než holub se rozřízne hladinu a nezastaví se, míří dolů, přes rozvlněnou povrchovou vrstvu až do více než šedesátimetrové hloubky. Tenhle mořský pták, specialista na hluboké ponory, promění svou kompaktní postavu v živé torpédo: gravitační potenciální energii mění na rychlost a pak začne brzdit křídly a plovacími blánami, jakmile se kolem těla zvyšuje odpor vody.
Skok do vody začíná už v kostech a svalech. Na rozdíl od mnoha létajících ptáků mají tito potápěči poměrně husté kosti, které snižují vztlak, zatímco těsně přiléhající peří zachytí jen tenkou vrstvu vzduchu pro řízenou tepelnou izolaci místo nadýchaného „plováku“. Aerodynamicky hladká silueta a zmenšená plocha křídel omezují odpor vody. Uvnitř těla pružné vzdušné vaky a částečně stlačitelné plíce tlumí poškození tlakem při rostoucí hloubce a vysoká koncentrace myoglobinu ve svalech slouží jako zásobárna kyslíku, takže oddaluje přechod na anaerobní metabolismus.
Druhým limitem je chlad. Proti proudu uspořádané cévy v nohách a křídlech minimalizují tepelné ztráty do téměř ledové vody a vysoký klidový metabolismus zásobuje svaly energií tak, aby mohly pracovat bez nebezpečného podchlazení. Jakmile se pták vynoří, problém se obrátí: z hloubky na přesnost. Kolonie na útesech vyžadují návrat s přesností v řádu několika délek těla, ne na široký cíl. Velké oči, husté pole světločivných buněk a rychlé zpracování obrazu umožňují vnímat hloubku i sledovat pohyb nad rozbouřeným mořem, zatímco jemně vyladěný rovnovážný aparát stabilizuje polohu hlavy a křídel. Výsledkem je pták, který pendluje mezi hlubokou vodou a úzkou římsou s jistotou přistávajícího letadla – jen díky svalům, kostem a fyzikálním zákonům.