Do kamene vyrytá obloha s pruhy krví zbarvené červeně se ukazuje jako jeden z nejstarších známých záznamů polární záře. Nový rozbor klínopisného záznamu o nebi spojuje tuto scénu s nabitými částicemi, které zemské magnetické pole navádí do horních vrstev atmosféry.
Vědci porovnali směry, barvy a načasování popsané v textu se simulacemi založenými na magnetohydrodynamice a chemii ionosféry. Líčení nehybných červených pásů vysoko nad obzorem odpovídá fyzice silné geomagnetické bouře, kdy ionty slunečního větru sledují magnetické siločáry a vyvolávají emise kyslíku v termosféře.
Systematické uspořádání tabulky, které je součástí raného pozorovacího protokolu, umožnilo omezit zeměpisnou šířku, sledovanou část oblohy i trvání jevu. Díky této struktuře mohli vědci spustit rekonstrukce kosmického počasí a odhadnout parametry, jako je poloha polárního oválu a tok energie částic, pojmy spojené s růstem entropie v narušeném plazmatu. Ukazuje se, že pečlivé záznamy pouhým okem vytvořily soubor dat, který moderní geofyzika stále dokáže zkoumat, a proměnily rituální nebeské znamení v kvantitativní sondu neviditelného planetárního štítu.
