Magnetické pole Země funguje pro mořské želvy jako tichá, neviditelná mapa, i když celé týdny nespatří žádné pobřeží. Místo střelky kompasu v sobě nesou smyslové struktury, které zachytí i jemné změny v intenzitě a sklonu magnetického pole a promění fyzikální jev v biologickou formu určování polohy.
Vědci tuto schopnost označují jako magnetorecepci, tedy další vrstvu vnímání nad zrakem, čichem a vnímáním dotyku a pohybu. Specializované buňky zřejmě reagují na změny magnetických siločar a posílají signály do nervových okruhů, které ukládají jakousi magnetickou adresu klíčových míst, například hnízdních pláží. Každá oblast oceánu má jedinečnou kombinaci síly a úhlu magnetického pole, takže vzniká mřížka fungující podobně jako zeměpisná šířka a délka, jen bez jakékoliv družice na oběžné dráze.
Důkazy naznačují, že čerstvě vylíhlé želvy si při prvním vstupu do moře vtisknou místní magnetický podpis do dlouhodobé paměti, podobně jako si jiná zvířata ukládají prostorové mapy v hipokampu. Později jim drobné úpravy směru plavání, řízené nepřetržitou zpětnou vazbou ze smyslů, umožní korigovat unášení proudy a držet se celkově výhodné trasy. Tento způsob dává přednost spolehlivosti před rychlostí a snižuje chaos v navigaci, když zvíře překonává otevřené moře bez jakýchkoliv viditelných orientačních bodů. Výsledkem je migrační systém, který využívá celoplanetární fyzikální konstantu místo křehkých místních stop a spojuje evoluční úspěch se stabilní geometrií zemského magnetického pole.