Stísněný půdorys může působit překvapivě vzdušně, pokud se na sedm klasických interiérových zásad díváme méně jako na dekoratérská pravidla a více jako na práci s vnímáním. Princip vyváženosti přerozděluje vizuální „hmotnost“ v místnosti a snižuje pocit chaosu, kdy spolu jednotlivé prvky soupeří o pozornost. Rytmus – opakující se linie nebo barvy – dává očím předvídatelnou trasu, díky čemuž se snižuje kognitivní zátěž a prostor se čte jako jeden soudržný celek, ne jako rozdrobené kusy.
Měřítko a proporce si pohrávají s našimi známými referenčními body. Lehce naddimenzovaný obraz nebo prodloužená linie závěsů posouvají vnitřní „základnu“ pro vnímání výšky i šířky a ovlivňují hloubkové vjemy stejně silně jako samotné binokulární vidění. Důraz pak vytváří řízené ohnisko pozornosti, jakýsi prostorový okrajový efekt, který stahuje pohled od hranic místnosti, jako jsou rohy nebo nízké stropy. Harmonie a jednota propojují plochy, textury a tóny do jednoho pole a tlumí vizuální šum, jenž by jinak zdůrazňoval těsné okraje.
Kontrast nakonec brání tomu, aby se tato jednota proměnila v plochou krabici. Vyrývá do prostoru zdánlivé vrstvy, takže oko začne rozlišovat popředí, střední plán a pozadí i tam, kde samotný půdorys téměř žádnou hloubku nenabízí. Dohromady tyto principy fungují méně jako stylistické rady a více jako tichý protokol, který při každém vstupu do místnosti přepisuje naši paměť na daný prostor.
