Křehký motýl, tenký jako list papíru, se nese nad poli a silnicemi, a přesto neúchylně drží skrytý kurs k dalekým lesům. Tím motýlem je monarcha a v jeho titěrném mozku běží navigační systém, který mu umožňuje přeletět celý kontinent do stejných zimovišť, která sám nikdy předtím neviděl.
Neurobiologové zjistili, že monarchové se spoléhají na vnitřní sluneční kompas uložený v mozkové oblasti zvané centrální komplex. Světločivné buňky ve složených očích zachycují polohu slunce i vzor polarizovaného světla na obloze, zatímco neurony cirkadiánních hodin v tykadlech sledují denní dobu. Tyto obvody společně provádějí jakési výpočty směru v reálném čase: převádějí úhel slunce a vnitřní čas na stabilní letový směr.
Celý mechanismus funguje jako neustále přepočítávaný navigační algoritmus, jen místo křemíkových čipů používá pálící neurony a synapse. Jak slunce putuje po obloze, nervové sítě upravují povely křídlům a průběžně korigují kurs, takže motýl si drží stálý azimut. Pokusy, při nichž vědci mění světelné podněty nebo narušují molekulární hodiny, ukazují, že ve chvíli, kdy se pomíchají sluneční informace nebo cirkadiánní rytmus, schopnost dálkové orientace se rozpadá. To odhaluje, jak pevně tento miniaturní sluneční kompas řídí velkolehou migraci monarchy.
Do stejných lesů tak dorazí generace za generací tahavých motýlů, vedených kompaktním navigačním kódem. Není zapsán v softwaru, ale v iontových kanálech, neurotransmiterech a v přesně načasovaném vzorci vzruchů v několika milionech neuronů.
