Vodopád, útes, poušť, kaňon, hora, polární záře a zátoka vypadají jako přehled mezních podob Země. Ve skutečnosti ale tenhle seznam spíš mapuje, čemu věnujeme pozornost. Oficiálních sedm přírodních divů je výrazně posunutých k tomu, co je vizuálně ohromující, dobře se vyjímá na fotografii a dá se snadno navštívit v rámci běžného turismu.
Vědci upozorňují, že skutečné geofyzikální a biologické extrémy leží často tam, odkud bychom pohlednici neposlali. V superhlubokých oceánských příkopech panuje rekordní hydrostatický tlak a žijí tam chemosyntetické ekosystémy. Silně kyselá jezera mají hodnoty pH blízké průmyslově používaným kyselinám. Podledovcová jezera zůstávají kapalná pod obrovskou zátěží ledu, řízená tlakem tání a skrytým teplem. Podle ukazatelů jako tok energie, produkce entropie nebo strmost gradientů biodiverzity se tato místa vyrovnají, nebo dokonce předčí ikonické krásy z klasického seznamu.
Psychologové v tom vidí silné zkreslení saliencí a heuristiku dostupnosti: to, co září, hraje barvami a je bezpečné k návštěvě, působí na nás podstatně „úžasněji“ než neviditelné radiační pásy, bezkyslíkaté pánve nebo kilometrové vrstvy ledu. Kulturní zvyky a zesílení médií pak zafixují úzký výběr divů a z jedné nahodilé volby udělají jakýsi polooficiální kánon. Nejde o tvrzení, že Viktoriiny vodopády nebo Velký bariérový útes nejsou hodny obdivu, ale o to, že jakýkoli pevně daný seznam sedmi zplošťuje složitost planety na to, co naše smysly a vypravěčské návyky pohodlně zvládnou.
