Plachty, hvězdné světlo a rychlé počty na kusu papíru kdysi tvořily nenápadný operační systém dálkových cest přes otevřené moře. Ještě v době, kdy pobřežní společnosti nedokázaly spolehlivě prokázat, že vzdálené pánve splývají v jeden světový oceán, byla námořní navigace na dlouhé trasy už schopná zmenšit planetu na síť, kterou bylo možné přepočítávat.
Na moři se obloha chovala jako pohyblivý souřadnicový systém. Námořníci z výšky známých hvězd nad obzorem určovali zeměpisnou šířku a k udržení přibližné polohy během dnů, kdy vládly mraky a proudy, využívali tzv. odhadovaný běh. V praxi tak naráželi na entropii: s každou hodinou údriftu, úhlu snosu a šumu způsobeného vlnami narůstala nejistota jejich předpokládané trasy a oni byli nuceni ji znovu a znovu zpřesňovat novými pozorováními. I bez tištěných map, které by ukazovaly souvislý oceán, si vodní masy představovali jako propojené vektory v mentálním modelu a kurz i rychlost průběžně přepočítávali, jako by řešili nepřetržitou integrační úlohu.
Výsledkem byla nepsaná teorie globální propojenosti, která předcházela jak systematické kartografii, tak i jakékoli shodě na jednotné světové hydrosféře. Zatímco mnozí pozorovatelé ze břehu stále vnímali jen oddělená moře a uzavřené horizonty, každodenní praxe na otevřeném oceánu už proměnila směry větru, chod vln a geometrii hvězd v důkaz, že vzdálená pobřeží omývá jedna souvislá vodní masa – nejprve zmapovaná v lidské paměti, teprve potom na papíře.
