Otevřené travnaté pláně prosperují tam, kde půda nabízí jen tenkou, vyplavenou vrstvičku minerálů a nad ní neúprosné, necloněné slunce. Trávy si zde našly své místo díky účinné fotosyntéze a mělkým, rychle se obnovujícím kořenům, které zvládají nedostatek fosforu i dusíku. Časté požáry navíc pravidelně odstraňují hromadící se biomasu dřív, než mohou vyšší rostliny převzít vládu nad zápojem.
Tropické deštné lesy fungují na úplně jiném režimu. Jejich uzavřený zápoj zachytí většinu sluneční energie, kterou směřuje do vrchních pater korun, zatímco lesní půda zůstává v hlubokém stínu. V takových podmínkách by čistá primární produkce trav klesla pod hranici, která umožňuje jejich přežití. Stromy poutají živiny do dlouhověkého dřeva a opadu a silná vrstva listí vytváří vlastní tmu. Světelná konkurence je tu důležitější než boj o živiny v půdě a energie se rozptyluje vysoko nad zemí podobně, jako když roste entropie v uzavřeném systému.
V prostředí, kde je půda příliš chudá na to, aby uživila rozsáhlou dřevnatou biomasu, a kde časté požáry nebo velcí býložravci stále znovu narušují sukcesi, dokážou trávy tyto disturbance využít jako svou stavební výhodu. Naopak tam, kde je vláhy i živin dost, stromy systém uzavřou, vystaví vysokou fotosyntetickou „monokulturu“ v korunách a z krajiny postupně vytlačí otevřené traviny. Ty pak zůstávají jen tam, kde světlo a opakované narušení znovu otevírají povrch planety.
