Zvuk hran drhnoucích o tvrdý sníh dobře ukazuje, proč jsou špičkoví lyžaři posedlí pády a zastavováním dřív, než začnou honit rychlost. Pád ve svahu proměňuje gravitační potenciální energii na rychlost a nárazové síly. Způsob, jakým se člověk sklouzne, jak rozptýlí tření a jak se vyhne nežádoucí rotaci, rozhoduje o tom, jestli se energie rozloží po celém těle, nebo se soustředí do jednoho zranitelného kloubu.
Trenéři k tomu přistupují podobně jako k řízení entropie v systému: ve chvíli, kdy lyžař ztratí rovnováhu, je určitá míra chaosu nevyhnutelná, ale řízený pád ji dokáže usměrnit. Závodníci do nekonečna cvičí, jak pustit hrany, držet ruce a nohy dál od pák, které by je mohly zkroutit, a nechat zpomalení zachytit hlavně svaly kolem pánve a zad. Pojmy jako impuls a moment síly se z fyzikálních schémat přesouvají do svalové paměti a místo paniky nastupuje nacvičený postup, ne slepý reflex.
Právě tento postup se stává základem řízení rizika. Když lyžař věří, že zvládne ukončit smyk a zastavit skluz, odváží se na vyšší rychlosti, aniž by ho v hlavě pořád brzdil strach. Na první pohled to vypadá paradoxně: cesta k rychlé jízdě vede přes důvěrnou zkušenost s tím, jak bezpečně a pomalu spadnout.
