Pláž může být na satelitních záběrech ostrá a naprosto zřejmá, zatímco dole na zemi zůstává neviditelná a nedostupná. Důvod nespočívá v ničem záhadném, ale v geologii, optice a měřítku. Z oběžné dráhy senzory „rozpustí“ reliéf a dívají se kolmo dolů: tenký pruh světlého písku se na snímku promění v jasný, souvislý pás, který doslova vybízí k výpravě.
Na vodě ale může tentýž pruh ležet za nepřerušenou stěnou útesů. Pobřežní geomorfologie tu vytvarovala svislé skály a aktivní útesová eroze udržuje svahy nestabilní. Z úrovně očí je přímý výhled zablokovaný, žádné oprávněné „prohledávání“ horizontu písek neodhalí. Ze zázemí cestu zase zavřou hustá vegetace, strmá údolí a soukromé či chráněné pozemky, takže i když topografické mapy naznačují teoretické přístupy, v praxi žádný průchod neexistuje.
Tečku za tím dělá fyzika. Zakřivení mořské hladiny a lom světla omezují, co může posádka za několika výběžky pobřeží vůbec uvidět, zatímco satelitní senzory díky kolmému pohledu a vysokému prostorovému rozlišení tyto limity obcházejí. Výsledkem je kartografický paradox: pláž, která v databázích existuje jako čistý polygon, ale pro většinu pozorovatelů je jako by na mapách vůbec nebyla.
