Stoupání je pro všechny stejné, ale to nejdůležitější se neodehrává ve čtyřhlavých svalech jezdců. Pro elitní horské cyklisty je kopec rovnice efektivity a kontroly, ne aréna pro hrubou sílu. Tlak v pláštích, vrstvy oblečení a načasování příjmu glukózy jsou páky, které mění fyziku i fyziologii celého výkonu.
Tlak v pláštích určuje valivý odpor i velikost styčné plochy, a tím i to, kolik mechanické práce se ztratí jako teplo a vibrace místo pohybu vpřed. V rozbitém, prudkém stoupání pomůže i malé snížení tlaku: plášť se víc přizpůsobí kamenům, místo aby od nich odskakoval, a omezí energii ztracenou ve svislém pohupování. Tyto drobné úspory se s každým metrem sčítají a posouvají křivku vztahu výkon–rychlost, aniž by jezdec musel přidat jediný watt maximální síly.
Strategie vrstvení je druhý, nenápadnější zásah. Kontrolou tepelných ztrát si jezdec stabilizuje teplotu jádra těla a udrží srdeční výdej zaměřený na prokrvení svalů, ne na nouzové chlazení. Příliš rozepnutý dres nutí tělo k vyššímu metabolickému nasazení, základní metabolická zátěž roste vůči skutečně užitečné práci. Chytré vrstvy udělají z cyklisty efektivnější tepelný motor, šetří zásoby glykogenu a oddalují neuromuskulární únavu.
Načasování příjmu glukózy přidává biochemickou vrstvu drobných zisků. Doplnění energie před výjezdem a v jeho průběhu udržuje dostatek glukózy v krvi pro oxidativní fosforylaci, takže svalová vlákna nemusejí platit vysokou cenu za hluboké vyčerpání glykogenu. Místo výkonu, který prudce stoupá a pak padá, se výkon drží v úzkém pásmu, jež zvládne pokrýt aerobní systém. V tomto režimu zůstávají koordinace, volba stopy i tempo ostré a z téhož maximálního výkonu se vytěží vyšší rychlost.
Hrubá síla nohou pořád určuje strop, ale špičkoví jezdci se pohybují tak blízko stropu, že ztráty v tření, teplotě a využití energetických substrátů znamenají víc než další malý nárůst svalové síly. Posedlost tlakem v pláštích, vrstvením a glukózou sílu neodmítá; bere ji jen jako jednu položku v pečlivě vyvážené rovnici.
