Každá lámoucí se vlna vtěsná celý výkon do pár tepů srdce, ale mozek zatíží podobně jako kokpit v silné turbulenci. U surfování je kritické okno mezi tím, co oko uvidí, a tím, jak tělo zareaguje, užší než u mnoha stadionových sportů. Právě proto je srovnání se stíhacím pilotem trefnější než s běžcem na dráze.
Hydrodynamika a aerodynamika se liší, ale kognitivní nároky vypadají překvapivě podobně. Surfař musí zpracovávat rychle se měnící vizuální tok, spojit ho se signály z rovnovážného systému a během zlomku okamžiku podle toho upravit pohyb. Nejde jen o rychlé svaly. Cílem je zkrátit zpoždění nervových přenosů a co nejlépe propojit smysly s motorikou, aby se rovnováha, trajektorie a úhel prkna přepočítávaly desítkykrát během jediné krátké jízdy.
Zatímco mnoho olympijských disciplín dovoluje předem naplánované pohybové vzorce, surfování funguje spíš jako nepřetržitá regulační smyčka. Podobá se systémům fly-by-wire, které spoléhají na okamžitou zpětnou vazbu, ne na pevně dané rutiny. Sportovec čte jemné změny na stěně vlny a v textuře vody stejně pozorně, jako pilot sleduje přístroje a obzor. Z proudů smyslových dat o vysoké šířce pásma pak během zlomku vteřiny dělá rozhodnutí, která rozhodnou, jestli trik dokončí, nebo skončí ve vodě.
To, co z pláže vypadá jako pár vteřin pohybu, je uvnitř surfařovy mozkové kůry hustý provoz předpovědí, korekcí a odhadů rizika balancujících na samé hraně chaosu.
